+420 777 237 984 info@kaprdivers.cz
PADI Dive Center #3698 KALENDÁŘ AKCÍ

Splnit si sen

… a udělat si první potápěčský kurz. Hotovo

Tohle se bude psát jako nic, protože mám už vše zapsáno ve svém potápěčském deníku, ha! Prostoru na poznámky je tam pro mě ale málo, takže všechno musím co nejdřív dostat i sem, abych nezapomněla na nic důležitého.

Ráno vstávám před šestou, ale ani potápění ze mě ranní ptáče udělat nedokáže. Probírám se k životu stejně až okolo deváté hodiny, po skoro dvouhodinové jízdě se svou buddy paní a jejím manželem, naším divemasterem. Cesta do Rakouska je tak dlouhá, že i občas zapomínám, proč tam vlastně jedem. Po prvním pohledu na Attersee se ale začínám rozplývat a přichází nadšení smíchané s nervozitou v poměru 50:50. Moje posádka to moc nesdílí, tak se tetelím sama pro sebe na zadním sedadle a snažím se moc neprudit přehnanými emocemi.

Po příjezdu dostávám pokojíček, převlíkám se do svého plážového kompletu a jedeme na první lokalitu. První potápěčský OWD ponor ve volné vodě! Jsme na Dixi a všechno plyne v pohodičkovém tempu. Roztahujeme se na slunečném plácku u vody a připravujeme si výstroj. Zjišťuju, že existuje něco jako potápěčské plato, kde budeme zkoušet nějaká cvičení, která známe z bazénu. Je to vlastně plocha ve vodě, kde je možné se na chvíli vyvažovat nebo klečet nebo tak. Jdeme asi do 4 metrů. Nevidím skoro nic, nespouštím oči ze žlutých ploutví přede mnou a mám pocit, že když jen na chvíli uhnu pohledem, ztratím je. Svou buddy paní lovím všude možně, musím ale vždycky otočit skoro celou hlavu, abych ji našla.

Čistíme masky a vyvažujem se. Poprvé mám dobrý pocit z hlubokého nádechu, který mě vynese trochu vzhůru, a konečně si kvůli tomu vystresovaně nevypouštím skoro všechen vzduch ze žaketu. Miluju svůj potápěčský počítač, který mi ukazuje, v jaké jsem hloubce a můžu tak lépe odhadnout, co mám dělat. Už se mu ani nesměju, že se mu říká počítač a přitom vypadá takhle. Grafy tam jsou a to je pro mě hlavní.

Foto: Janka Hřebejková

V jezeře to vypadá jako v lese. Spousta vysokých travin a kamení. Líbí se mi tam, i když nevidím žádnou rybu. Po prvním ponoru si pěstuju zárodek nenávisti ke svému šnorchlu a ztrácím ho ve vodě poprvé.

Nějakou dobu se ještě povalujem a čekáme, až se dopotápí skuteční potápěči. Je krásně, tak se i koupu. Normálně na hladině. Balíme se a jedem zpátky do našeho penzionu, kde dávají krávy dobrou noc. A podle toho to tam i tak voní. Vařím těstoviny s tuňákem a rajčatovou omáčkou a konečně zase přichází k dobru to, že nedokážu odhadovat porce a z mé večeře se tak pohodlně nají asi sedm lidí. Dostáváme potápěčský deník a zapisujeme do něj první ponor. Potápěči mě baví a líbí se mi, že pijou víc vína než piva.

Spím jako zabitá a budím se až zazvoněním budíku. Čistím si zuby s naší nejmilejší instruktorkou a smějem se s pusama plnýma pasty. Snídáme housky s máslem a marmeládou. Jak dlouho jsem tohle nejedla! Prší a vůbec mi to neva. Měním ale radši svůj plážový komplet za nepromokavou bundu a jedem na naši dnešní potápěčskou lokalitu – Wandl.

Jedu jen se svou buddy paní a jejím manželem, po nás jdou až ostatní z našeho kurzu, ať tam všichni nemokneme. Děláme nouzové výstupy, čistíme masky a vyvažujem se. Konečně vidím ryby! Okouny a hejna skoro průhledných minirybek. Nasazuju si masku nakřivo a pořád se mi zalívá vodou. Asi ve 14 metrech si fouknu nosem trochu vody a vystresne mě to, že se radši vracím do většího tepla a konečně se mi ji daří spravit. Začínám se těšit na obyčejné ponory, kde si pořád nebudu muset zalívat masku vodou, když mi normálně tak skvěle sedí. Moje plavky začínají smrdět jako rybník a myslím, že už to z nich nikdy nedostanu. Ztrácím šnorchl podruhé.

Foto: Janka Hřebejková

Je kosa, takže si dáváme dva ponory hned za sebou a pak upalujem zpět domů. Jsem zmožená a dávám si pořádného šlofíka. Překvapivě se mi zdá o potápění. Míchá se mi to se zážitky z fesťáku z minulého týdne a celý sen je o tom, že jsem ve festivalovém areálu, ale místo podií jsou tam nádrže na potápění. Po probuzení mi to přijde jako boží nápad, že si to hned zapisuju a kreslím k tomu plánek. Teď už jsem k tomu trochu skeptičtější.

Ten den i poprvé slyším, že po takových ponorech jsou lidi jaksi zpomalení a trochu hloupější, což na sobě pak pozoruju den ode dne víc a víc. Zpomalenější, klidnější a šťastnější.

Vařím kotel polívky, kterou pak jíme ještě dva dny. Povyšuju svůj post z kurzovního šprta na kuchařku a to si myslím, že je mnohem lepší. Baví mě poslouchat příběhy ostatních o ztracených a nalezených mobilech v oceánu, o mexických jeskyních, o valentýnském focení, žralocích i kosatkách. Jsem ráda, že jsou tam s námi i dva Francouzi s kapsami plnými sýrů.

„Budu se teď potápět co nejvíc a další kurzy si udělám, až si budu pod vodou jistější.“

„Jo, to jsem si taky říkal.”

Třetí den jedeme na jiné jezero – Gosausee. Je mnohem výš než to předchozí a přepínám si tak počítač do vysokohorského režimu. Strašně mě baví v něm pořád klikat a prohlížet si profily svých (tří!) ponorů. Děláme hladinová cvičení, táhneme zmoženého potápěče, sundáváme a nandáváme si výstroj. Největší legrace je s kompasem. Myslím, že by na mě byl můj profesor zeměpisu hrdý. Plato na Gosau vypadá jako ring. Je tam větší zima a moc nevidíme, což tam prý není úplně zvykem. Děláme svůj poslední kurzový ponor a jdeme na první skutečný, bez instruktora.

Moje buddy paní je více v klidu a daří se nám lépe držet se u sebe. Takže jsem víc v klidu taky. Noříme se až do hloubky 15 metrů, ale je nám tam kosa, viditelnost hrůza, tak jdeme zase výš. Sbírám svůj první podvodní odpadek a svou kariéru čističe vod tak považuji za zahájenou. Vidím nějaké okounky a pár pulců. Motáme se nějakou dobu v pěti metrech a má pověst navigátora získává první šrámy. Vynořujeme se úplně jinde, než jsem si myslela, ale smějeme se a to je teď hlavní. Foukáme bójku na hladině.

„Fakt jsem za ten dril v kurzu byl rád. Při ponoru mi spadla maska a opasek se závažím se mi stáhl až ke kolenům. Mi se prostě takové věci stávají.“

„Víš, my už jsme si toho všimli.”

Foto: Martin Měřinský

Zmrzlá a šťastná. Směju se od ucha k uchu, je mi lehce a stěhuju se k jinému řidiči. Díky bohu, že tolik vařím a lidem pak nevadí mě vozit. Dopíjíme vína, ukončujeme kurz a dostáváme trička. Jsem nejradši na světě, že jsem se rozhodla dělat kurz zrovna u Kaprů, protože instruktoři, divemastři, lidi v kurzu i všichni ostatní okolo jsou hrozně fajn a schopní lidi, od kterých se prostě chci učit. Tak jsem ráda, že zrovna od nich vím, jak se nenechat pod vodou rozhodit při stresových situacích a můžu poslouchat jejich příběhy. Moc děkuju!

„A co chceš dělat dál?“

„Všechno.“

„Takže i technický?“

„Nevím. Všechno.“

Čtvrtý den přijíždíme na naši poslední lokalitu – Weyregg (nebo) Nautilus. Pod vodou jsou různé věci, které tam uměle připravili – několik vraků loděk, motorka, trpaslík s Playboyem, auto i nějaká postava s uřezanou hlavou nebo co. Jsem v buddy týmu s dvěma dalšími absolventy kurzu a domlouváme si plán ponoru. Mám pozici uprostřed a číhám na oba, aby se mi ani jeden neztratil z dohledu.

Hned na začátku se nám podaří minout první plato ve čtyřech metrech a potápíme se nechtěně hned k tomu v osmi. Po vodícím laně se tak stahujem do hloubky, radši to ale hned otáčíme zpět nahoru. Tohle jsme si nedomluvili. Na platu nacházíme zrcadlo a je legrační se takhle vidět. Cítím se jako slon v porcelánu a vířím kolem sebe všude sediment a není tak už vůbec nic vidět. Jeden buddy se snaží fotit, ale kdykoliv se zastavím, rozkopu kolem sebe všechno. Už se se mnou nikdy nikdo nebude chtít potápět.

Nacházíme oba vraky lodí i motorku. Narážíme na trpaslíka a pózujeme s Playboyem. Je výš nade dnem, takže ho nemůžu rozkopat, tak to vypadá, že z fotky i něco bude. Nechápu, že jsme všechny tyhle věci pod vodou našli. Až to vypadá, že snad víme, co děláme.

Nahoře přichází záchvat smíchu a úsměvy na všechny strany. Dáváme si pauzu a pak plánujeme další ponor. Jdeme do větší hloubky, do plata v patnácti metrech a pak chceme najít auto. Postupujem podle špatného vodícího lana a počítač mi ukazuje skoro 17 metrů a 10°C. Náš limit je 18 metrů, víc nám tenhle kurz neumožňuje. Nad námi ale plato vidíme, tak jdem nad něj. Je mi kosa na nohy a pusa mi brní jako po injekci u zubaře. Ukazuju, že je mi zima a tak plavem zpět nahoru. Auto nenacházíme, ale proplouváme několika obručemi a potvrzujeme si naše zlepšené vyvažovací schopnosti. Poslední chvíle ponoru jsou trochu zmatené a podivně měníme formaci. Čtyřicet minut pod vodou a 16,8 metrů. Je mi skvěle. Ztrácím, do pr*ele, šnorchl potřetí a nenávist je dokonána.

Fotíme se na naše budoucí OWD průkazky a všímám si své nové jiskry v oku. Dáváme kafe a vyrážíme na cestu. Plno kolon a objížděk. Adrenalin z potápění střídá adrenalin z nedostatku benzínu. Dojezd ukazuje nulu a my máme před sebou ještě tři kilometry. Od té doby, co jsme potápěči, prostě já a můj buddy žijeme na hraně.

„V lahvích ještě vzduch máme.“

„Tak najdi na mapě nějakou vodu v okolí.“

Sedáme si před pražským dive centrem a čekáme na naše instruktory, abychom jim předali půjčenou výstroj. Nechce se mi vracet počítač. Buddy už má vlastní hodinky, tak skrývám závist, že se může svými sedmi ponory kochat i zítra. Připojujeme automatiku zase na láhev a dýcháme si z ní jen tak pro radost. Ten zvuk i pocit v puse připomíná všechno, co jsme za poslední čtyři dny zažili. Posíláme selfíčko našim instruktorům. Nakonec teda všechno odevzdáváme, loučíme se a jedem domů.

Foto: Martin Měřinský

Přijde mi, že jsem tam strávila dva týdny a ne jen čtyři dny. Už teď je mi smutno. A nepochopíš, jak moc se těším na další pokračování!

3 komentáře to “Splnit si sen

  • Tak to je úplně skvělý popis Tvých začátků, moc jsme se zasmály:) Bylo to milé a veselé čtení a jsme rády, že jsme byly přitom (první šnorchl našla a řádně odevzdala Šárka – asi ho tam měla nechat:D). Budeme se těšit na příští společné zážitky a jestli ještě platí to vaření, máme spoooustu místa v autě:D;)KolaKola

  • Super článek, už ho čtu potřetí! 🙂

  • Janka <3
    KolaKola: 😀 Díky, já jsem se tam s váma taky moc nasmála 🙂 A ještě jednou díky Šarce za nalezení, jinak bych ho nemohla tolikrát poztrácet! Vaření stále platí, za svezení budu ráda. Stačí napsat, na co budete mít chuť 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *