Kosatka dravá je vrcholným mořským predátorem s vysokým stupněm inteligence a velmi rozvinutým společenským chováním. Žije v matriarchálním společenství, jejímž základem je velmi stálá skupina (mateřská linie). Tu tvoří jednotky až desítky jedinců. Mateřské linie spolu často tvoří stádo o počtu desítek až stovky příbuzných jedinců.

Samice kosatek, které se zpravidla dožívají 50 až 80 let, otěhotní poprvé kolem patnáctého roku života. Těhotenství trvá podle vědeckých zdrojů 15 až 18 měsíců, což je podle mého názoru důkaz toho, že jako lidé toho kosatkách stále mnoho nevíme. Osobně si myslím, že jejich těhotenství trvá přesný počet týdnů +/- pár dnů, podobně jako je tomu i u lidí. Samice rodí jedno mládě každých přibližně 5 let. Mláďata jsou první rok svého života kojena, od druhého roku přijímají pevnou stravu. Zastaralý anglický název Killer whale, který je ve věděckých kruzích již 50 let nahrazen názvem Orca, svědčí o tom, že se kosatky živí téměř vším, vč. mláďat velryb. Kromě těch to mohou být žraloci, želvy, tuleni a ryby. Některé kosatky migrují, jiné žijí na jednom místě. Má osobní zkušenost s pozorováním kosatek v jejich přirozeném prostředí je omezena pouze na sever Norského moře v oblasti Westfjordu na Lofotech, Anfjordu, západního pobřeží ostrova Senja a fjordů u Tromso. Tedy oblast 200 až 400 km za polárním kruhem. Kosatky (společně s keporkaky) se do této oblasti stahují na konci října a setrvávají do začátku února. Důvodem je migrace sleďů, kteří se sem připlouvají vytřít. Kosatky vyskytující se na severu Norska jsou tedy velmi úzce specializované na lov sleďů.

Za posledních deset let, po které se pozorování kosatek věnuji, nemám zprávu o žádném úmyslném útoku kosatky na člověka ve volné přírodě. I to je důvod, proč na výpravách, které organizuji pro potápěče, fotografy nebo velrybí nadšence, pozorujeme kosatky nejen ze člunu, ale i přímo ve vodě. Někdy je to zdlouhavý proces trvající i několik hodin a vyžadující hodně trpělivosti. Někdy vlezeme do vody jen na pár minut, neboť kosatky odplavou za hranici viditelnosti a my musíme zpět do lodi, popojet a zkusit to znovu. Jindy ovšem máme takové štěstí, že narazíme na kosatky lovící sledě. Pokud takový lov probíhá na místě (a pokud nepřiplují keporkaci, kteří dokáží hejno sleďů vyluxovat za pár minut), můžeme být ve vodě desítky minut a z blízka sledoval komunikaci a vzájemnou spolupráci kosatek. 15. ledna 2017 jsme pozorovali právě takový lov. Hladina byla klidná, kosatky zahnaly sledě do malé klidné zátoky a dlouhý čas hodovaly. Byl jsem ve vodě asi hodinu a střídavě fotografoval a natáčel video.

Všiml jsem si, že součástí hejna je i mládě. Velmi malé mládě. Jeho stáří jsem odhadl jen na několik dnů. Všechny bílé skvrny mělo zatím ještě růžové. To mne však nezaujalo tolik, jako něco jiného. Na těle mláděte byly patrné jizvy. Takové škrábance jakoby od zubů. První, co mě pod vodou napadlo, bylo, že mládě někdo napadl, ale tuto myšlenku jsem okamžitě zavrhl. Byla v naprostém rozporu s tím, co o kosatkách vím i s tím, co jsem na vlastní oči za těch deset let pozoroval. Mládě se samicí v těsném kontaktu bok po boku pluli kolem mě. Byl jsem na nádech v hloubce asi 10 m s pohledem upřeným do hledáčku fotoaparátu a s prstem na spoušti. Když mě mládě i s matkou míjelo, náhle jsem zpozoroval, že podobné jizvy má na těle i samice. V oblasti těsně za hřbetní ploutví. Pomalu jsem si to rovnal v hlavě a v tom jsem si vzpomněl na článek K. C. Balcomba o vzájemné pomoci kosatek při porodu. Ten den jsme zažili spoustu nezapomenutelných zážitků. Když se začalo stmívat, což v polovině ledna 300 km za polárním kruhem není moc pozdě, byli jsme již na cestě zpět do přístavu. Pluli jsme tak rychle, jak to našemu 7 m dlouhému člunu dovolovaly vlny. Byli jsme plni zážitků. Já jsem ale stále přemýšlel  o těch škrábancích na těle mláděte i matky. Ještě ten večer jsem sedl k internetu a příslušný článek našel. Ken Balcomb píše, že si při pozorování kosatek u pobřeží Britské Kolumbie všimli jakýchsi stop po zubech na těle mláděte, díky čemuž věří, že jiné kosatky hrají při porodu roli porodních asistentek. “Předpokládáme,” píše se v článku “že při komplikovaném porodu uchopí jiná velryba zlehka mládě mezi zuby a táhne jej ven, což může na těle mláděte zanechat stopy po zubech ve formě jakýchsi škrábanců.” Čtu ty řádky, prohlížím své fotky z toho dne a žasnu nad tím, co jsem viděl. Dokonce přemýšlím, že ty škrábance, které jsem viděl na těle matky, mohou být stopy po obdobné dopomoci. Jedna asistentka pomáhala mláděti ven a druhá přidržovala svou tlamou rodící matku. Proto ty škrábance za hřbetní ploutví. Porod jsem neviděl, takže to jsou jen mé domněnky, ale celkem mi to dává smysl.

Přestože jsme tuto skupinu kosatek v následujících dnech a týdnech potkali ještě několikrát, mládě jsem zahlédl vždy jen na pár sekund někde v dáli. Nevím tedy ani, za jak dlouho škrábance zmizí. Budu-li mít štěstí potkat tuto skupinu i s mládětem příští rok, stejně je nepoznám, ale věřím, že přijdou jiná setkání a jiné zážitky.

V naprosté většině případů pozorování velryb se potápíme jen na nádech s maskou šnorchlem a ploutvemi. Samozřejmě v suchém obleku, neboť teplota vody se pohybuje kolem 5 st. C. V posledních letech s námi na sever cestovali i lidé bez předchozí zkušenosti se suchým oblekem. Někteří účastníci v minulých letech nebyli ani certifikovanými potápěči, jen jsme je naučili ještě před odjezdem šnorchlovat v suchém obleku. Kdo by chtěl velryby jen pozorovat z lodi, tomu půjčujeme teplé boty a tzv. floating overal, což je teplá zimní kombinéza, která je dimenzovaná jaké záchranný plovoucí oblek. Rovněž je třeba si uvědomit, že i přesto, že se nejedná o levnou záležitost, programy jsou obsazené dlouho dopředu.